Kurikulum S 

Autor: Mgr. Jarmila Jašková

Škola: VOŠ a SPgŠ Litomyšl, Komenského 22

 

Aplikované průřezové téma: Občan v demokratické společnosti

 

Anotace

PDP se zaměřuje a sebepoznávání, realistické sebehodnocení, na poznávání a hodnocení druhých lidí i na budování citové stability mladých lidí. Je zaměřen na komunikaci mezi subjekty, která sice sděluje podstatné a pravdivě, ale je zároveň nezraňující a neurážející. Užívá se individuální a skupinové práce, problémového učení a rozhovoru včetně diskusních metod. Aktivity jsou realizovány v humanitních předmětech, jež jsou součástí školního kurikula pedagogických oborů středoškolského nebo vyššího odborného vzdělávání.

Vyučovací předmět: psychologie, základy managementu, pedagogika, základy společenských věd nebo jiný vyučovací předmět, v němž se realizuje výchova k demokratickému občanství

Obor vzdělání a ročník: pedagogika volného času, pedagogické lyceum, všechny obory VOŠ – předškolní pedagogika, speciální pedagogika, pedagogika volného času; ve vyučovacím předmětu základy managementu. 2. a 3. ročník SŠ, 3. ročník VOŠ

 

Cíle (výsledky vzdělávání):

Žák/student

• dovede popsat co nejvíce objektivně své vlastnosti a emoce, rovněž i vlastnosti jiných subjektů v třídní komunitě;
• necítí zábrany hovořit nejen o svých méně vhodných vlastnostech a citech, ale i svých pozitivech;
• dovede své znalosti o různých členech komunity využívat ve styku s nimi, zejména v komunikaci, která je kultivovaná a nezraňující.

 

Realizace

Realizace se liší podle toho, v které věkové kategorii žáků/studentů je činnost zařazena. Její základní struktura však zůstává stejná, ale podle věku či zájmu žáků/studentů lze témata obměňovat či doplňovat.

Rozsah se odhaduje velmi těžce, protože záleží na výši aktivity zúčastněných žáků/studentů, ze zkušenosti navrhuji 4 – 6 vyučovacích hodin.

 

Nejprve jsou žáci/studenti seznámeni s obsahem práce ve vyučovací hodině a tím, co jim výsledek má přinést. Zároveň jsou stanovena „pravidla hry“. Protože se hovoří o emocích a dalších citlivých tématech, je nutné žákům/studentům sdělit, že pokud nechtějí své pocity sdělovat, nemusí. Jejich aktivita je sice žádoucí, ale dobrovolná. Je třeba také zdůraznit, že cokoli se během těchto vyučovacích hodin řekne (s čím se někdo svěří), zůstává uzavřeno ve skupině a nevynáší se ven. Tato pravidla současně podporují soudržnost a důvěru skupiny, která je při této velmi práci důležitá.

Na úvod, pro počáteční motivaci, takové vyučovací hodiny lze použít autentické vyprávění, vlastní zkušenosti, ukázku z poutavé literatury (např. konkrétně knihu od Elizabeth Kimové „Bezejmenná“[1]). Ukázka by měla mít emocionální náboj, formou nějaké zpovědi, pokud možno přečíst co nejvěrohodnější příběh, na který lze navázat v dalších fázích projektu (ukázka by se měla týkat např. opuštěného dítěte, týraného dítěte, dítěte cizince, adoptovaného dítěte v nové rodině nebo autistického dítěte). Na jejím základě se snažit zapojit žáky/studenty do činnosti, která bude následovat, tím, že se budeme ptát například: „Zažil jste někdy někdo něco podobného? Víte o někom, kdo něco takového prožívá? Znáte někoho, kdo by o tom mohl hovořit?“ apod., přičemž je nutné, aby žáci/studenti měli čas a prostor pro své reakce.

 

První část úkolu je věnována vlastní osobě. Žáci/studenti se nahlas zamýšlejí nad pojmem „JÁ“. Je vhodné na tabuli nebo na velký papír vytvářet myšlenkovou mapu tohoto pojmu. Při vytváření myšlenkové mapy si žáci uvědomují, které vlastnosti a vnější projevy jsou součástí každé osobnosti, tedy mého „JÁ“. Je to významné v dalších krocích projektu. Žáci si uvědomí, o čem všem se dá v souvislosti s pojmem „JÁ“ hovořit. Toho lze docílit otázkami typu:

ü  „Co všechno tvoří člověka?“- pozitivní i negativní vlastnosti, chování navenek, přetvářka atd.

ü  „Co je součástí života člověka?“ – zkušenosti, lásky, starosti, práce, zájmy, schopnosti, vztahy k druhým lidem, zdravotní stav atd.

ü  „Co je charakteristické pro mne?“ – protože se jedná o velmi mladé lidi lze očekávat i některé radikální pojmy, jako je pocit nesvobody, nesouhlasu, zklamání, ale také zamilovanosti, štěstí nebo nadšení pro něco. Doporučuji nekomentovat, možná později otevřít a zamýšlet se nad problematikou.

 

Druhá část je zaměřena na sebehodnocení. Zde je možné zařadit individuální práci. Žáci dostanou papíry, na které si každý obkreslí svou vlastní ruku a do každého obkresleného prstu napíše jednu svou vlastnost, tj. celkem 5 vlastností, které považují za důležité. Důležitost vlastností je v tomto věku vázána většinou na osobní život, proto můžeme tento požadavek zdůraznit. A protože se nám zde jedná o sebepoznání, jsou to v tomto bodě vlastnosti, které si žák sám nejvíce uvědomuje, domnívá se, že jsou pro něj charakteristické. Hierarchie vlastností může být dána očíslováním prstů s jednotlivými vlastnostmi, ale tento krok není podmínkou, neboť hierarchie vlastností se může již v průběhu projektu změnit.

Jednotlivé papíry s obkreslenýma rukama se rozloží na zem, nebo pověsí na zeď, a o jednotlivých napsaných vlastnostech se začíná vést diskuse. Pokud jsou jednotlivé papíry nepodepsané, mohou se promíchat a po náhodném vybrání jednoho papíru a přečtení jednotlivých vlastností, mohou žáci hádat, komu tyto vlastnosti patří a hodnotit, zda dotyčný sám sebe vystihl správně, nebo zda jej ostatní vidí jinak. Touto cestou se každý ze zúčastněných může dozvědět, jak jej vnímají ostatní, na kolik přesný byl jeho odhad a zda mu dělalo problémy své vlastnosti do obkreslené ruky napsat.

 

Třetí část je zaměřena na hodnocení druhých a na rozvoj vztahu k ostatním osobám v třídní komunitě nebo v jinde ve společnosti. Je možné využít předchozího materiálu. Úkolem je hledat vhodná slova pro vyjádření nepopulární či nepříjemné vlastnosti člověka a způsoby, jak takovýto jev/nepříjemnou pravdu taktně sdělovat. Při tomto třetím kroku je prostor pro rozvoj komunikativních dovedností, například při skupinové činnosti. Jednotlivé skupiny žáků/studentů mají nacvičit a sehrát scénku na odlišné téma. Přičemž jsou nuceni použít co nejvhodnější a společensky nejpřijatelnější způsoby komunikace. Učí se nahlas vyslovit některé skryté názory apod.

 

Např. U žáků střední školy mohou být tato témata:

ü  „Dozvěděla ses, že tě kamarádka pomlouvá.“

ü  „Myslíš si, že tě kamarádka už nemá ráda.“

ü  „Žárlím na naše mimino.“

ü  „Mám postiženého sourozence a všichni se okolo něj točí.“ atd.

U starších studentů může být téma:

ü  „Budeme spolu žít v jedné domácnosti. – Jak si rozdělíme náklady?“

ü  „Můj kluk (holka) se se mnou rozešel (rozešla).“

Reflexe PDP

Nácvik sledované problematiky jsem se rozhodla provést v rámci výše uvedených vyučovacích předmětů a tím podpořit mezipředmětové vztahy.

Dbám na to, aby při prvním kroku byly zvýrazněny pozitivní vlastnosti člověka. Proto se snažím, aby případné negativní reakce subjektů byly mírné a nikoho neurážely či neponižovaly. Smyslem této činnosti je zvýraznit to dobré, co v člověku je, a zároveň tolerovat případné odlišnosti druhých lidí.

Po počátečním ostychu mám tu zkušenost, že aktivita žáků a studentů stoupala. Někdy jsme měli problém držet se daného tématu, protože se téma dotýkalo nějaké jiné problematiky a žáci a studenti na něj živě reagovali (antikoncepce, odložené dítě v babyboxu apod.). Na nezájem si rozhodně stěžovat nemohu. Snažila jsem se, aby si z každé vyučovací hodiny žáci odnesli nějaký pozitivní poznatek a prožitek, že vyučovací hodina nebyla nuda. Také jsem se snažila, aby vyšel prostor na jednotlivé názory, které zde zazněly a aby žádný z těchto názorů nebyl přehlédnut. Nejzajímavější náměty jsme později rozpracovávali dále, například tak, že jsme si stanovili termín, do kterého si žáci či studenti mohli sehnat požadované informace a utřídit si svůj názor, který jsme dále mohli vzájemně ovlivňovat. Informace mohly mít podobu článků, posbíraných odpovědí ze svého okolí (např. v rodině) a sloužily jako inspirace k možnému budoucímu výběru témat, většinou formou diskuse. Tato témata lze doplnit filmem s analýzou, jestliže se onoho tématu dotýká. Také žáci mohli napsat dotazy anonymně, bylo-li téma pro ně příliš náročné. (I tuto metodu někteří využili). Dokonce mohu říci, že mnozí žáci (týká se hlavně SŠ) byli schopni hovořit o věcech, o kterých nechtěli s nikým jiným předtím hovořit. Zjistila jsem také, že většině žáků a studentů dělá problém vynést a zdůraznit své pozitivní vlastnosti, daleko jednodušší je pro ně hovořit o sobě v negativech. Další výslednicí je tedy také tento jev zmírnit či dokonce změnit.

Problematika sebepoznání a vztahů k druhým je široká, a proto lze tento projekt v podstatě donekonečna rozvíjet.

 

Hodnocení

Vzhledem k tomu, že práce je založena na emocích, je i hodnocení velmi specifické. Znovu zdůrazňuji, že je velmi důležité zviditelnit pozitivní vlastnosti a projevy žáka, které zde zazněly nebo byly pozorovatelné v průběhu vyučovací hodiny (např. odvaha hovořit). Hodnotí především ostatní žáci/studenti, kteří se vyjadřují k tomu, co žák říká, vyjadřují svůj souhlas či nesouhlas, odlišný postoj vlastní názor nebo pochybnost. Učitel hodnotí aktivitu a motivovanost jednotlivců (ne obsah jejich sdělení!).

 

Nutné pomůcky a prostředky:

• papíry, psací potřeby,
• · vhodná kniha (např. výše zmíněná KIM, Elizabeth. Bezejmenná: strastiplná pouť z válečné Koreje do Kalifornie. [Z angl. originálu Ten thousand sorrows přel. Ivana Nuhlíčková]. vyd. 1. Praha: Ikar 2002. 197 s. ISBN 80-7202-997-5 (váz.)
• doporučenými pomůckami mohou být ilustrace, doprovodné texty, zvuková nahrávka, krátký filmový šot.

 

Použitá literatura a zdroje:

• Zejména vlastní nápady a znalost situace a prostředí.
• Pike, G., Selby, D.: Cvičení a hry pro globální výchovu 1. Portál: Praha, 2000. 253s. ISBN 80-7178-369-2
• Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál: Praha, 1997, 2003. ISBN 80-7178-626-8.

 

---

[1] Anotace knihy: Autobiografické vylíčení strastiplného příběhu americké novinářky korejského původu, která se narodila ze svazku Korejky a amerického vojáka nedlouho po skončení korejské války. „Bezejmenný“ míšenec a její matka se staly pro rodinu potupou, kterou mělo ze světa sprovodit zabití. Matku zavraždil její vlastní otec a bratr, malá holčička se dostala do útulku pro sirotky. Ani v nové přísně protestantské adoptivní rodině, která si ji dovezla do Spojených států, nepoznala radost. Šťastné nebylo ani manželství, do něhož vstoupila v sedmnácti letech, určité naplnění svého pohnutého osudu tak našla až ve vztahu k dceři. Doporučujeme všem, kdo chtějí nahlédnout do úzkostí naplněné duše korejské ženy a její jednání a úvahy formované cizím prostředím.