Kurikulum S 

Informace o zaměstnavateli

Název společnosti: Pegast s. r. o.

Sídlo: Pod Stromovkou 203, 370 01 České Budějovice

Obor: Gastronomie

Účastník řízeného rozhovoru: Jindřich Petřík, jednatel společnosti

Autor řízeného rozhovoru: Ing. Petr Spousta

 

 

Představení společnosti

Motorest PEGAST s. r. o. (restaurace-penzion) byl postaven v roce 1997, je provozován majiteli jako rodinný penzion v klidném prostředí a sousedí s městským parkem Stromovka a s rybníkem. Nachází se také na mezistátní silnici Praha – Č. Budějovice – Linec. Jedná se o malou společnost, ve které pracuje osm zaměstnanců. Restaurace je členem Asociace hotelů a restaurací ČR a je také zakládajícím členem profesního sdružení „JIŽNÍ ČECHY POHOSTINNÉ“. Jednatel Jindřich Petřík byl oceněn Asociací hotelů a restaurací titulem RESTAURATÉR ROKU 2007.

Společnost se řídí heslem: „Spokojený host, toť jediná politika tohoto podniku“.

 

 

Popis konkrétní spolupráce

 

Počátek historie partnerství společnosti s odbornou školou, konkrétně se Střední školou a Vyšší odbornou školou cestovního ruchu v Českých Budějovicích, začal ještě dlouhou dobu před vznikem společnosti. Jednatelé společnosti Jindřich Petřík a Miroslava Petříková jsou absolventy výše zmíněné školy a mají s ní navázány velmi dobré vztahy. J. Petřík působí také několik let v radě školy, účastní se závěrečných zkoušek, a pokud mu čas dovolí, navštěvuje i maturity. „V současnosti jsme učňovským střediskem takřka patnáct let a předtím jsme spolupracovali i v rámci výuky. Manželka i já jsme byli učitelé odborného výcviku. Takže ta naše spolupráce je už snad třicetiletá,“ dodává pan Petřík. Za celou dobu trvání spolupráce probíhala a probíhá komunikace se školou, hlavně pak s řediteli a učiteli odborného výcviku.

Z dlouhodobého hlediska neměly na spolupráci velký vliv ani obvyklé externí okolnosti, jako měnící se ekonomická situace, demografický vývoj a úbytek žáků. Jindřich Petřík k tomuto tématu říká: „Naše škola v Českých Budějovicích neměla až tak zásadní problém s úbytkem žáků, většinou každoročně máme převisy. Jen musím dodat slovo bohužel, protože se na školy hlásí opravdu hodně lidí, kteří je potom, někdy třeba bezdůvodně, opouštějí a tak zabírají první rok místo jiným, kteří by si studia vážili, ale bohužel nebyli přijati. Osobně si myslím, že největší problém je přecházení žáků z jedné školy na druhou. Podle nového systému posledních tří čtyř let si žáci mohou podávat až tři přihlášky na školy a nastoupí pak do jedné. Škola uzavře přijímací řízení, počítá se státním příspěvkem na žáka a žák na ni nenastoupí.“ Dlouhodobým problémem při spolupráci je i klesající kvalita žáků.

Společnost působí jako učňovské středisko odborné školy. Na partnerství se školou a na vedení učňovského střediska se podílí značná část společnosti. „Dalo by se říci, že u nás se na činnosti střediska podílejí prakticky všichni zaměstnanci, ale jenom někteří mají pravomoci na to, aby mohli žáky řídit. Jsem to já, je to moje manželka, je to naše hlavní servírka, je to dcera, která dělá veškerou agendu, a je to náš šéfkuchař. To jsou lidé, kteří žáky hlídají, řídí je a prakticky vždy je jeden z nich na pracovišti,“ dodává Jindřich Petřík. Úzká spolupráce probíhá s vedením školy, odbornými učiteli a také se zástupcem ředitele pro odborný výcvik. „Vztahy máme velmi dobré, když cokoliv potřebujeme, tak to telefonicky nebo případně e-mailem vyřídíme během chvilky. Komunikace je dobrá, jsme s ní spokojení,“ říká J. Petřík.

Praktický výcvik zajišťuje společnost pro dvanáct žáků. „Žáků je u nás až moc, tím pádem se jim nemůžeme až tak plně věnovat. Bylo by lepší, kdyby jich na naši velikost střediska bylo třeba šest nebo sedm,“ zdůrazňuje Jindřich Petřík. V regionu ovšem není dostatek podniků, které by poskytovaly praktický výcvik pro žáky. Problémem je i nezájem žáků, kteří často docházejí do učňovského střediska pouze z povinnosti. „V gastronomii nejsou smíšené obory, jako například Kuchař-číšník, úplně ideální. Problémem jsou pravidla pro absenci (povolená je omluvená absence deset dnů za pololetí). Toho žáci samozřejmě využívají, takřka si to nárokují. Umí si spočítat, že těch deset dní nějakým způsobem promarodí. Jsou to obvykle pátky a pondělky. Spočítali jsme, že když žák využije maximální absenci plus všechny prázdniny, tak za tři roky skutečně odpracuje zhruba devadesát dnů. A myslím si, že i velmi schopný, chápající člověk s vysokým IQ není schopen se vyučit řemeslu tak, aby mohl nastoupit po jeho absolvování do procesu jako plnohodnotná pracovní síla. Žák se nedokáže vyučit za tak krátkou dobu jednomu oboru, natož dvěma za tři roky. Obor Kuchař-číšník spolu prakticky nesouvisí, jen lehce technologicky, ale co se týká práce, takřka vůbec,“ dodává pan Petřík. Nedostatečná délka praktického vyučování komplikuje spolupráci odborných škol a společností nejen v oblasti gastronomie.

Právní fungování spolupráce je ošetřeno smlouvou, která se každoročně obnovuje. „Ve smlouvě se zavazujeme k tomu, že budeme žákům předávat naše praktické znalosti v rámci školních vzdělávacích programů, které od školy obdržíme. Takže se snažíme v prvním ročníku, ve druhém a ve třetím je postupně učíme až vařit – zdůrazňuji až. A samozřejmě tato smlouva musí být uzavřena i z toho důvodu, kdyby se žákům něco stalo, anebo kdyby tady žák něco provedl,“ vysvětluje J. Petřík. V gastronomických oborech mají školy také zákonem nařízenou spolupráci se sociálním partnerem. Tento faktor na ně působí velmi motivačně, tudíž spolupráci s podniky vyhledávají. Samozřejmě to ale není jediný faktor, který školy motivuje ke spolupráci se sociálními partnery. Podle J. Petříka je praxe neodmyslitelnou součástí učňovských oborů. Žáci si dělají odborný výcvik, aby došlo ke kontinuitě praxe a teorie, protože pro školu je tato spolupráce jedinou možností účastnit se praxe. Škola vyučuje teorii a čerpat z praxe žákům umožňuje právě spolupráce s penzionem Pegast.

 

 

Efekty partnerství

Pro firmu je podle Jindřicha Petříka hlavním přínosem to, že mohou škole dát praktické informace, ke kterým nemá jiný přístup. „Učitelé odborných předmětů k nám chodí na různé gastronomické akce, vidí, jak připravujeme moderně zvěřinu, jak se dělá rakouská kuchyně nebo jak děláme ruskou kuchyni a tak dále. Dokonce vidí a mohou si zkusit v praxi i nové technologie. Dnes se už nepeče a nevaří v pánvích a v hrncích, jsou k tomu určené různé jiné přístroje, které je třeba umět ovládat,“ dodává J. Petřík.

Negativní stránky spolupráce spatřuje Jindřich Petřík v tom, že by žáci podle něj měli být více učni. „Připravují se v učňovském oboru, ne na další studium, ale prakticky na svoje další zaměstnání. Dnes si všichni dělají maturitu, všichni si dělají nástavby, nikdo nebude chtít patrně manuálně pracovat. Ale myslím si, že učňovský obor by měl učně naučit opravdu to, aby v osmnácti, respektive devatenácti letech mohl být plnohodnotným zaměstnancem a pracovat v procesu. Potom se svou dlouhodobou prací a celoživotním vzděláváním může dostávat na další lepší post.“

Při běžném provozu menších společností je partnerství s odbornou školou časově velmi náročné. „Když máme dělat s žáky například nějaké praktické ukázky, jako třeba palačinky nebo vykosťovaní pstruhů, nejde to dělat v provozu v jedenáct, případně ve dvanáct hodin, musíme si to ukázat až po práci. Ale pak když vidím, že to žáky baví, že je to pro ně něco jiného než stát jen u plotny, že práce může být pěkná a příjemná, tak potom se dostaví zadostiučinění a zase si řeknu: Jo, to půjde,“ dodává k dalším efektům partnerství J. Petřík.