Na rozdíl od škol
základních a z větší míry i gymnázií, musí střední odborné školy všech typů zajímat, zda jsou jejich absolventi
připraveni tak, aby obstáli v moderním provozu daného oboru. Souvisí to s faktem, že se stále zvyšují
nároky na to, aby školy zaručily určitou úroveň svých absolventů, kteří budou v praxi schopni se přizpůsobit
požadavkům zaměstnavatelů na zvládnutí nových technologií.
Školy, které začínají pracovat na svém ŠVP, napřed analyzují svou dosavadní práci. K této analýze patří i zjištění, do jaké míry jsou absolventi úspěšní při dalším studiu a jak se uplatňují na trhu práce, jaká je jejich nezaměstnanost, jak jsou v podnicích hodnoceni, které kompetence jim podle zaměstnavatelů chybějí. Právě z toho důvodu je pro střední odborné školy nezbytné navázat užší spolupráci s několika - obvykle většími - zaměstnavateli v regionu, kde působí.
Zástupci těchto podniků se potom podílejí na zpracování vzdělávacího programu školy, mají tedy možnost ovlivňovat jeho obsah a pojetí. ŠVP by pak měl odpovídat nejenom regionálním specifikům, ale i potřebám podniků, které jsou nejčastějšími zaměstnavateli absolventů dané školy.
Pokud jde o spolupráci s podnikovou sférou, pak mnohé školy s ní mají již letité zkušenosti. V řadě případů v podnicích probíhá praktický výcvik žáků, protože škola nemá nejmodernější technické vybavení. Když už spolupráce funguje, obvykle není pro školu příliš obtížné přesvědčit partnery, aby spolupracovali i při vytváření ŠVP. Těžší pozici mají školy, které zatím s podniky spolupracovali nedostatečně. Pro ně je tvorba ŠVP impulsem, aby se této oblasti věnovaly více než dosud.
Zkušenosti z této spolupráce ovšem nejsou ve všech případech pozitivní. Aby podnik mohl kvalitně komunikovat se školou, posuzovat vzdělávací programy, poskytovat žákům možnost praxe, exkurze atd., musí být určeni pracovníci, kteří se tomu pravidelně věnují, což jde na úkor jejich dalších úkolů ve firmě.
Tato „investice do vzdělání“ by proto měla být výhodná nejen pro školu, ale i pro danou firmu. Právě o tom by škola měla přesvědčit vedení podniků. Ne v každé firmě ale jsou vytvořeny takové podmínky, aby vznikl zájem podílet se na vzdělávání žáků.
Příručka CLIL ve výuce - jak zapojit cizí jazyky do vyučování otevírá možnosti integrované výuky v takovém typu
vzdělávání, ve kterém se plánuje zavést cizí jazyk nebo alespoň prvky cizojazyčné výuky v odborném předmětu.
Pojem odborný předmět používáme pro jakýkoliv vzdělávací obsah nejazykového charakteru, který je vyučován na
jakémkoliv typu a stupni vzdělávání. V příručce o CLIL (Content and Language Integrated Learning), tj. obsahově
a jazykově integrovaném vyučování, naleznete charakteristické rysy pro CLIL v českém prostředí. Snažili jsme se
vymezit důležité principy a cíle CLIL výuky. Zabýváme se také plánováním a realizací CLIL ve vyučovací hodině. Proto
jsme zahrnuli množství praktických příkladů, metodických návodů a doporučení, které by měly sloužit cílové skupině
učitelů nejazykových předmětů základních a středních škol.
Příručka si klade za úkol pomoci těm, kteří uvažují o modulové výuce a chtěli by začlenit moduly do svých školních
vzdělávacích programů nebo je využívat pro rozvíjení mobility žáků a učitelů v rámci ECVET. Příručka se obsahově
skládá ze dvou částí: V první části (kapitola 1–4) popisuje obecně vzdělávací moduly, jejich tvorbu a využití pro
zpracování ŠVP. V další části (kapitola 5) se věnuje využití a zpracování vzdělávacích modulů pro podporu mobility
žáků v rámci systému ECVET .