Národní ústav odborného vzdělávání
Weilova 1271/6, 102 00, Praha 10 

Pokud člověk absolvuje maturitní zkoušky bez toho, že by chodil do školy, maturitní vysvědčení nedostane

Když jsme před týdnem v Akademii psali, že se Evropa vrací k učňovství, zmínili jsme, že to nemá znamenat ústup ze vzdělanosti. Třeba Švédsko novým učňům garantuje, že pokud budou chtít, mohou své řemeslné vzdělávání kombinovat podle vlastního zájmu i se vzděláváním, které je v povědomí lidí vyhrazeno spíše budoucím intelektuálům. Vedle předmětů, jako je mateřský jazyk, matematika nebo cizí řeči, mohou zároveň studovat třeba i společenské vědy nebo jiný předmět, který si vyberou. A vybrat si mohou i úroveň a školu, která jim má takový osobnostní rozvoj zajistit.
Když umím angličtinu, proč si z ní neudělat maturitu?
Je to logický vývoj. Představa, která třeba u nás panovala celá desetiletí, že totiž na řemeslo mají jít jen ti, kdo takzvaně nemají na víc, byla spojena s deformovaným socialistickým pracovním trhem a přesvědčením, že práci–nepráci seženou všichni. Dnes je situace jiná. Je třeba myslet nejen na vzdělání, které má nespornou hodnotu samo o sobě, ale i na uplatnění. Doba proto přeje prolínání všeobecných a teoretických vědomostí s dovednostmi odbornými i řemeslnými.
Otázkou je, jak tyto vědomosti a kompetence certifikovat. Jak zařídit, aby si někdo, kdo se učí nebo se už vyučil, třeba truhlářem, ale přitom se stihl naučit dejme tomu anglicky, mohl říct: letos si udělám maturitní zkoušku z angličtiny, za rok se zkusím sám, bez docházení do školy, připravit na český jazyk a literaturu a pak třeba ještě na další maturitní předmět.
Jistou naději by v tomto směru mohl vzbuzovat institut jednotlivé zkoušky. Ten se objevil spolu se zavedením standardizované maturity, která se má podle zákona poprvé uskutečnit letos na jaře.
To by byl opravdový průlom „Kdyby se člověk mohl dostavit k maturitní zkoušce, aniž by navštěvoval příslušnou střední školu, to by byla skutečně průlomová záležitost,“ pokyvuje hlavou Pavel Zelený, jenž stojí v čele instituce Cermat, která novou státní maturitu garantuje. „Tím bychom řekli, že k dosažení úplného středního vzdělání, rozuměj vzdělání s maturitou, nejsou nutně potřeba školy, tedy instituce, s nimiž stát dosažení středoškolského a koneckonců i vysokoškolského vzdělání spojuje.“
Zelený připouští, že institut jednotlivé zkoušky je prvním náznakem takové možnosti, avšak k plnohodnotné maturitě zatím nevede.
Je to trochu nelogické. Zatímco zkouška ze čtyř předmětů vykonaná na závěr školní docházky je odměněna maturitním vysvědčením, za čtyři jednotlivé zkoušky ze stejných předmětů, v nichž adept musí osvědčit srovnatelné znalosti a schopnosti, maturitní vysvědčení nezíská. Dostane jen osvědčení, že vykonal jednotlivé zkoušky, úplné středoškolské vzdělání však deklarovat nemůže.
Institut jednotlivé zkoušky (pro jednoduchost ji odborníci nazývají M-zkouškou) byl podle Zeleného zaveden hlavně kvůli vysokým školám. Předpokládá se totiž, že dříve nebo později začnou vysoké školy při přijímacím řízení maturitní zkoušku, která se od letoška stává zkouškou plošně kalibrovanou, zohledňovat. „A pak bude docela možné, že se člověk bude chtít dejme tomu dva roky po maturitě přihlásit na školu, která si do podmínek přijetí dala například maturitu z angličtiny na vyšší úrovni. Pokud ji nemá, institut jednotlivé zkoušky mu umožní udělat si ji dodatečně.“
Jak? Přihlásí se v Cermatu (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, které státní maturity garantuje), zaplatí několikasetkorunový poplatek a na škole, kterou Cermat pověří, pak absolvuje totéž co tradiční maturant v rámci jednotné (státní) části: didaktický test, písemnou práci i ústní zkoušení. A v případě úspěchu dostane osvědčení, které přiloží k původnímu maturitnímu vysvědčení.
U řemesel už to jde Vznášet otázku, proč nelze tímto způsobem poskládat během let plnohodnotnou maturitu, se zdá odvážné. Ale logiku to má. Vždyť na úrovni vyučení už něco takového možné je. Člověk, který se naučil třeba vázat knihy, může udělat zkoušku před komisí a získat dílčí kvalifikaci v oboru polygrafie. Pokud dá dohromady těchto dílčích kvalifikací víc, může absolvovat závěrečnou zkoušku (vyučení), aniž by navštěvoval po tři roky učiliště. A podle slov ředitele Národního ústavu odborného vzdělávání Miroslava Procházky už se začíná pracovat na stanovení kvalifikačních a hodnotících standardech i pro maturitní úroveň odborného školství.
Co to znamená? Že například odbornost strojař, kterou poskytuje strojní průmyslovka, bude možné získat i bez čtyřleté docházky na tuto školu. Jenom prokázáním, že znám, co je třeba znát. Pravda, užitečné to bude jen tomu, kdo už má třeba maturitu na gymnáziu, protože právě maturita spojená se školní docházkou zůstává.
A nejspíš zůstane, dokud bude většina společnosti přesvědčena, že bez chození do školy nelze získat žádné skutečné vzdělání. Je to tak ale opravdu?
Názory na tuto věc se liší, a to nejen u nás, ale i ve světě. Přitom nejde jen o středoškolské vzdělání. Na univerzitě v britském Newcastle působí profesor Sugata Mitra, původním zaměřením fyzik, který se přes biotechnologie dostal až k výzkumu fungování lidského mozku a problematice učení. Tento dnes už světově známý experimentátor se rozhodl vyzkoušet, jestli jsou děti schopné učit se samy bez formálního vzdělávání. V několika zapadlých vesnicích rozvojového světa zpřístupnil počítače napojené na internet.
Zvládli čtení, začali rozumět i anglickým slovům Výsledky byly velmi zajímavé. Ukázalo se, že se děti, které nechodí do školy, časem samy naučí nejen zacházet s počítačem, ale že se díky touze komunikovat s ním naučí také číst a zvládnou i pro ně cizí anglický jazyk.
Experiment vzbudil širokou diskusi. A zatímco někteří tvrdí, že tímto způsobem lze získat nanejvýš zlomky vědomostí bez pochopení souvislostí, druzí namítají, že mladý člověk má tendenci spojovat ostrůvky informací mosty. Souvislosti hledá automaticky.
Tvrdit, že škola člověku nic nedává, by byl nesmysl. Jistotu, že to bez ní nejde, však nemáme. Nemůžeme mít, protože si takovou možnost vůbec nepřipouštíme.