Na nedávné konferenci v Třešti jste představila vzdělávací projekty světelské věznice. Jaká je vůbec základní situace, z níž při tom vycházíte? Každý občan se někdy může ocitnout u nás, na druhé straně vězeňské brány. Takových občanů momentálně v ČR máme 23 tisíc, a ta čísla narůstají. Tihle lidé se potom vracejí do běžného života a hledají uplatnění, často i doplnění chybějícího vzdělání.
Vy jste se ovšem dali tou cestou, že je vzděláváte už ve vězení…
Tento model funguje běžně ve světě. V ČR je bohužel za vzdělávání ve vězení zodpovědná Vězeňská služba a nikoli rezort školství, což je určitý problém. Běžně např. v Norsku nebo v Holandsku za vzdělávání ve vězení zodpovídá škola, a tím nemyslím jen na úrovni střední nebo vysoké školy, ale i v základní školní docházce. Věřte tomu, že počet negramotných nebo pologramotných odsouzených je docela vysoký. A u nás veškeré toto vzdělávání bohužel zajišťujeme my.
Mohla byste světelskou věznici trochu blíže představit?
V roce 2000 jsme převzali objekt bývalé školy v přírodě, která byla postupem let přebudována v největší ženskou věznici u nás. V podstatě jsme jediná ryze ženská věznice. V roce 2010 nám zvýšili kapacitu na 660 vězeňkyň. Momentálně u nás ovšem máme kolem 800 odsouzených, a to z celkového počtu zhruba tisíce žen, v této době v ČR vězněných. Počty vězňů bohužel narůstají, takže sociální, pedagogická a často i rodičovská péče zřejmě selhávají.
Jaká část personálu se u vás věnuje vzdělávání odsouzených? Zaměstnanců máme 200, z toho pedagogických - vychovatelů, speciálních pedagogů, psychologů, sociálních pracovníků – je opravdu minimum (35). To jsou lidé, kteří se snaží o nápravu. Po otevření věznice byla tato péče velmi smysluplná až individuální, ale bohužel teď tomu s ohledem na vzrůstající počet odsouzených tak úplně není. Máme u nás všechny kategorie vězňů od nejjednodušších trestných činů, což jsou různá zanedbání, neplacení výživného, dopravní nehody či neplnění nějakých programů a podmínek, přes krádeže, loupežná přepadení, podvody a zpronevěry až po vrahy. Nejdelší trest, který u nás máme, je 21 let. Jsou u nás matky s dětmi (odsouzené za méně závažnou trestnou činnost). Máme celou škálu oddělení a skupin, o které se musíme starat.
Agresivita mladých roste
Jak je to s dolní věkovou hranicí odsouzených, které se k vám dostávají?
Bohužel máme i jedenáct mladistvých odsouzených ve věku 15 – 18 let. Člověk by si řekl, jak se taková mladá dívka může dostat do vězení. Ale věřte tomu, že tři z nich jsou odsouzené za vraždu a jedna za ublížení na zdraví s následkem smrti. Mladá generace je bohužel stále agresivnější, čím dál méně respektuje nějaká pravidla, čím dál hůře se nám daří s těmito mladými lidmi něco dělat. Šedesát žen z těch 800 je u nás za vraždu a čtyři v loňském roce dostali milost.
Vraťme se tedy ke vzdělávání. Komu vlastně takovou možnost nabízíte?
Možností vzdělávání jsme se místo represe, zamykání dveří a plnění pracovních povinností také posunuli blíže ke klientovi a snažíme se na něj individuálně působit. Samozřejmě ne každý tu péči ocení a ne každého můžeme vzdělávat a zaměstnat. Důležitou součástí programu je zajišťování vazeb s venkovním světem, aby měl ten člověk vůbec nějakou šanci po propuštění svůj život restartovat a začít znovu, nepáchat další trestnou činnost a neobtěžovat slušné občany. To je naším cílem. Říkáme tomu „program zacházení“, který stanovujeme individuálně pro všechny odsouzené.
Co konkrétně to znamená? Každou osobu pedagogickopsychologicky a sociálně zkoumáme a stanovujeme priority v jejím programu zacházení. Ten se dělí do aktivit pracovně–vzdělávacích, speciálně-výchovných a zájmových. Ty jsou všechny součástí vzdělávacího či neintegračního procesu.
Takže například ty pracovní aktivity…?
Vedou je u nás pedagožky volného času. Patří sem např. kurzy vaření, sebeobslužné aktivity, šití a další různé práce. Některé ženy, které k nám přicházejí, totiž nikdy nežily v takovém prostředí, aby si mohly samy uvařit alespoň čaj. Nejsou absolutně schopné se o sebe postarat, neumí číst a psát, nemají základní hygienické návyky.
Jak se vůbec profiluje osazenstvo věznice z hlediska dosaženého vzdělání?
Nejširší osazenstvo tvoří ženy se základním vzděláním, další velkou skupinou jsou ženy vyučené. U maturitních oborů nám už počet klesá, ale máme i několik vysokoškolaček. Uvězněné vysokoškolačky bývají většinou podvodnice ve velkém stylu a někdy bychom se až divili, koho tam vídáme a kdo se k nám dostane na druhou stranu. Pro tyto osoby máme samozřejmě v nabídce vzdělávání jiného typu, zaměřené na trestný čin.
U osob, které už vzdělávacím procesem prošly, se věnuje speciálním výchovným aktivitám – máme např. kurzy typu Krátký kurz konfliktů, Zastav se, zamysli se, změň se, různé poradenství, ale také např. jazyky, počítače, zdravý životní styl apod. Můžeme člověku nastínit správnou cestu, kterou by se mohl dát. Spolupracujeme v tom s širší komunitou a různými úřady – např. úřadem práce, hospodářskou komorou, s rodinou, městem Světlá nad Sázavou, s nevládními organizacemi atd.
Naznačila jste, že odsouzené se mohou věnovat i aktivitám zájmovým…
Pokud jde o výčet různých zájmových aktivit, tam si možná někdo řekne, proč si mají odsouzení ve vězení hrát? My máme dramatický kroužek, různé další kroužky od historie, přes hudební, komunikační dovednosti, zahradnické práce – celou škálu zájmových aktivit. Tím se snažíme v člověku probudit alespoň nějakou motivaci ke změně. Skupinovým učením dosahujeme dobrých výsledků. Např. ženy z dramatického kroužku chodí s loutkami do mateřských školek či do dětských domovů, kde se v nich probudí třeba mateřský cit, když už ne určitá občanská soudnost. Některé z nich tam mohou nastartovat svoji změnu k lepšímu.
Škola mimo areál
V oblasti vzdělávání jste aktuálně vytvořili dosti unikátní vzdělávací projekt společně se střední školou, která působí mimo areál věznice. O co jde?
Se školou VOŠ, G a SOŠ UMPRUM Světlá nad Sázavou jsme se pustili v rámci vzdělávacího projektu nazvaného UNIV 2 KRAJE do odvážné spolupráce. Jde o program Výtvarné a řemeslné techniky pro drobnou tvorbu. Za to patří dík panu řediteli školy Vodičkovi, metodičce dalšího vzdělávání Pinkasové i kraji. Díky tomu máme momentálně deset odsouzených žen, které docházejí za vzděláváním do světelské školy k přípravě na drobné podnikání.
Princip zmíněného projektu UNIV se obecně zabývá proměnou českých středních odborných škol v centru celoživotního učení dospělých.
schopna zajistit vaše velmi specifické vzdělávací potřeby? Na tomto příkladu je vidět, že škola opravdu je centrem celoživotního vzdělávání. Ne vždycky se u nás ve vězení ženy učí to, co by se měly učit. Proto i my chceme změnu a snažíme se najít tu správnou cílovou skupinu pro vzdělávání. Nejsem idealista a nemyslím si, že z 30 tisíc vězňů se všichni obrátí na tu správnou cestu a budou chtít se svým životem něco udělat. Nicméně jsou tam takové nadějné duše, o které se momentálně staráme.
Co konkrétně, a pro koho, přináší zmíněný výtvarný projekt? V oblasti zájmových aktivit máme i svoji keramickou pec a věnujeme se různým výtvarným technikám pro ty šikovnější a zručnější odsouzené. Rádi bychom je připravili i na variantu nějakého drobného podnikání, díky němuž by se o sebe dokázaly postarat. A právě v tom jsme se sešli se školou ve Světlé.
Jaké jsou první výsledky z průběhu kurzu mimo věznici? Ve školním prostředí, v dílnách a učebnách, se desítka žen učí keramické techniky, malování na sklo. Už tam vidíme pár nadějných, kterým důvěřujeme, že se opravdu budou jednou živit takovouto poctivou prací. Skutečnost, že může takovýto kurz absolvovat bez nějakého předchozího vzdělání, znamená pro odsouzenou možnost lepšího uplatnění. Získá certifikát, na němž není nikde napsáno, že ho získala ve vězení. Mnohdy poprvé v životě může prokázat nějakým dokladem, že opravdu něco umí. To jsou obrovské výhody, pro které jsme do projektu šli.
Pro věznici je ale jistě velkým specifikem, že odsouzené do kurzu docházejí do běžné školy za účasti dozoru?
Bohužel, všichni, kteří pracují ve státní správě, si asi dokáží představit tu obrovskou administrativu a riziko, které je spojeno s tím, že musíme nějakou skupinu žen pustit mimo věznici. Naštěstí spolupráce s městem Světlá nad Sázavou je perfektní a dlouhodobá. I občané jsou běžně zvyklí na naše prezentace, divadelní představení v parku, úklidy města apod. Takže určitá bojácnost lidí už opadla. A pro tento projekt jsme vybrali odsouzené, které mají nezávažný trestný čin a jsou příznivě profilovány.
V takovéto skupině, kde mají ženy samozřejmě kratší trest, se nám ovšem může stát, že některá odejde na podmínečné propuštění a kurz nestihne dokončit. Zatím se nám ale daří a věříme, že v měsíci květnu už budeme mít všechny absolventky úspěšné a potvrdíme si argumenty pro pokračování takovýchto aktivit. Je to opravdu jedna z mála věcí, které mají smysl v současné situaci, kdy je málo financí a vězeňství je bohužel někde na konci státních priorit v tom, kam investovat.
Děti spolu s matkami
Má věznice ve Světlé nějaká další specifika plynoucí z faktu, že jde o ženské zařízení?
Je u nás například specializované oddělení pro matky s dětmi. Ze zkušenosti můžeme říci, že je to jediná šance pro tyto děti, aby mohly poznat svoji matku a aby se o ně mohla starat.
Děti jsou u nás zpravidla do tří let věku – matka má tak krátký trest, aby s nimi z vězení mohla odejít. Např. u vražedkyně s vysokým trestem by nemělo smysl, aby dva roky trávila s dítětem. Procento recidivy u těchto žen je mizivé a je to jedna z mála skupin, kde opravdu máme zpětnou vazbu, že jejich děti žijí v rodině a že se jim dobře daří. My doufáme, že z nich nevyrůstají další pachatelé trestných činů.
Ne všechny odsouzené se ale jistě mohou vzdělávat nebo pracovat?
Máme např. oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné. Do vězení se může dostat člověk s vážnou psychiatrickou diagnózou, anebo třeba na vozíčku. Máme také velkou skupinu lidí v důchodovém věku, i nad sedmdesát, osmdesát let. Také pro ně tedy zajišťujeme péči.
Jaké jsou aktuální zkušenosti s drogovou problematikou? Zkušenost s drogou se týká zejména mladých – děvčat kolem šestnácti, dvaceti let. Tuto zkušenost ale má velká většina odsouzených. Tady spolupracujeme s externími organizacemi, abychom ty mladé ženy co nejvíce vzdělávaly. Snažíme se je také navázat na rodinu a na organizace zabývající se právě drogovou problematikou. Činnost obecně směřujeme hlavně do komunity, do spolupráce s rodinou. Snažíme se odsouzené co nejvíce naučit. Když totiž někdo vyjde z vězení po pěti, deseti letech a zjistí, že existují nejen mobilní telefony, ale také ipody, a nejen počítače, ale také internet, tak ten přechod z vězení je docela náročný.
A jak funguje vzdělávání uvnitř areálu věznice?
Máme vlastní školské vzdělávací středisko a v něm pedagogické pracovníky. Jsou to lidé, kteří nejsou zaměstnanci Vězeňské služby, ale statut učitele nemají, škola je nicméně akreditovaná ministerstvem školství. Probíhají tam právě různé kurzy práce s počítačem, ale připojení na internet pouze simulujeme, tak, aby se s ním odsouzené mohly naučit pracovat. Připojení na internet je pro odsouzené ve vězení nepřípustné. Dále probíhají jazykové kurzy, rodinná škola, jsme také ze zákona povinni zajistit možnost ukončení základní školní docházky. Nabízíme také výuku v učňovských oborech. Máme teď dvouletý obor šití dámské konfekce, který se nám perfektně osvědčil.
Máte spolupráci i s dalšími „civilními“ školami a institucemi? Spolupracujeme formou distančního studia se Střední školou SČMSD Humpolec a dokonce s Masarykovou univerzitou, kde máme jednu vysokoškolačku na ekonomickosprávní fakultě. To vzdělávání je tedy velmi široké.
Určitě to ale není tak, že by si odsouzené ve vězení jen hrály a učily se. Musí chodit do práce, takže s námi spolupracují např. velká potravinářská firma v Humpolci, logistické centrum u Jihlavy, ale i drobní podnikatelé z okolí Světlé nad Sázavou, kam odsouzené docházejí do práce. Jako kuchařky nebo údržbářky pracují pro naši věznici, sekají trávu, prořezávají stromy, vše, co si lze představit.
Jejich odměna za práci se pohybuje kolem čtyř a půl tisíce korun měsíčně a myslím, že je to zajímavé i pro drobné podnikatele, když hledají levnou pracovní sílu. Kolem šedesáti procent žen je u nás zaměstnaných.
Ne každý je ztracený
Už jste naznačila, že obyvatelé v okolí díky řadě aktivit znají vaše působení a přijali ho…
Náš mikroregion jsme si možná získali i další drobnou činností, kterou naše ženy dělají. Uklízejí ve městě, dělají brigádnické práce, hrají divadlo pro veřejnost, dětské domovy či stacionáře, pořádají výstavy, dělají sportovní pětiboj. Ženy např. šijí bílé panenky pro sdružení Kiwanis pro nemocnice, na které si pak mohou děti malovat. Díky tomu běžný občan vidí, že ne každý vězeň je ztracený a nemusí se do věznice opakovaně vracet.
Naše odsouzené si také samy bez pomoci personálu nacvičily představení Dívčí válka od F. R. Čecha a bylo velmi povedené, dobře jsme se všichni bavili. Působíte nějak konkrétně i na mládež, aby se nedostala do podobných problémů jako vaše klientky?
Naše odsouzené nacvičily krátký program, v němž vyprávějí své životní příběhy. Je provázen hudebními a tanečními vystoupeními.
S programem jsme objížděli střední i základní školy, aby žáci viděli, kam by se mohli dostat, kdyby nežili řádným životem. Např. v úterý 19. dubna teď vystoupilo 15 odsouzených žen s tímto programem úspěšně pro žáky v sále městského kina ve Světlé nad Sázavou. Z finančních a personálních důvodů bohužel tyto aktivity musíme omezovat, ale zpětná vazba ve školách je naprosto perfektní. Není zkrátka třeba lámat hůl nad všemi odsouzenými. Najdou se i tací, kteří za to stojí, abychom jim věřili.