Výběr jazyka
Cz
Web není aktualizován od roku 2012

Zpravodaj 10/2004

Vzdělávání dospělých v zemích OECD * Přechod ze školy do zaměstnání ve Francii * Vzdělávání žáků v Evropě v cizích jazycích * Turecko a lisabonské cíle * Centrální podchycování kvalifikačních modulů v Německu * Modely profesní identity * A-levels ve Spojeném království * Obhajoba spolkové kompetence v odborném vzdělávání * Co to je, když se řekne „solateur“  


Zpravodaj 10/2004


Editorial

Čeština není zastoupena mezi cizími jazyky, které se učí žáci v evropských školách – viz volné pokračování grafu z minulého čísla na straně 8. Graf tentokrát ukazuje statistické údaje za 11 zemí EU ve školním roce 2000/2001. Je zajímavé, že jediná země, v níž jsou podíly žáků, kteří se učí francouzsky a německy, vyšší než podíl žáků, kteří se učí anglicky, je Lucembursko. V Lucembursku se však, jak víte z minulého Zpravodaje, učí žáci v průměru 2,6 cizího jazyka, což je nejvyšší počet v celé Evropě. Mezi sledovanými jazyky není ani italština, která se spolu s francouzštinou dělí v EU o druhé místo v pořadí podle počtu rodilých mluvčích. (Viz Zpravodaj, 2001, č. 11, s. 11.) Italsky se učí hodně Slovinců, zejména těch, kdo žijí při pobřeží. Někteří z nich pak odcházejí studovat na italské univerzity. Slovinci kolem Lublaně a na severu Slovinska se učí spíše německy. Pro nás je zajímavé, že na univerzitě v Lublani byla letos otevřena katedra češtiny a do prvního ročníku se přihlásilo třicet studentů.

Přechod ze školy do zaměstnání, označovaný jedním slovem l’insertion, je ve Francii podrobně sledován. Jednou za pět let vybere středisko Céreq vzorek z absolventů, kteří v daném roce opustili vzdělávací systém na různém stupni, a tedy v různém věku. Tyto lidi potom sleduje po dalších pět let, aby zjistilo, jak si počínají při začleňování do světa práce. Získané údaje jsou potom cenným zdrojem pro různé další výzkumy a srovnávání. Na údajích získaných v letech 1998 – 2003 je založen i článek na straně 6.

Dva články Zpravodaje se zabývají situací v Německu. Oba jsou dokladem úsilí o zachování jednotných pravidel pro odborné vzdělávání, která by platila pro celé Německo. V době, kdy se projevují snahy o to, aby se vzdělávání v Evropské unii zpřehlednilo a srovnatelnost jeho výsledků mezi jednotlivými zeměmi se zvýšila, se v některých spolkových zemích projevují v rámci Německa právě opačné tendence.

V článku pojednávajícím o modelech profesní identity, který mapuje  výzkumy na tomto poli od roku 1965 až do současnosti, si můžete v duchu vybrat, jaký model by vám osobně vyhovoval, jaké byste chtěli mít spolupracovníky a jakou úlohu by podle vás měl hrát ideální vedoucí.

K pětiletému strategickému plánu pro vzdělávání ve Spojeném království se v tomto čísle vracíme jen stručně. Čekáme (a jistě ne sami) na závěrečnou zprávu Mikea Tomlinsona, která má změnit podobu závěrečných zkoušek, tzv. A-levels, na středních školách. Výsledky zkoušek v letošním roce vyvolaly po svém zveřejnění v srpnu vzrušenou debatu paradoxně proto, že byly opět o něco lepší než loni. Statistické údaje, které to dokládají, najdete na straně 13. V jiném článku z Guardianu příznačně nazvaném „Cepovaní, ne vzdělávaní“  autorka tvrdí, že úroveň požadavků klesá proto, aby mohlo být každým rokem prokázáno měřitelné zlepšení. Děti nejsou vedeny k tomu, aby přemýšlely, učily se a tvořily, nýbrž k tomu, aby uspěly u zkoušek. Tím se přibližuje názorům, které jsou vyslovovány v příloze tohoto čísla Zpravodaje (příloha VII/2004).   AK

Nahoru