Zpráv o státních maturitách jsou plné noviny. O nové jednotné závěrečné učňovské zkoušce se nepíše. Přitom by mohla státním maturitám sloužit za vzor.
Podnikatelé už toho měli dost. Co absolvent učiliště, to jiná úroveň znalostí i dovedností. Nešlo jen o individuální šikovnost, ta se naučit nedá, ale hlavně o šíři vědomostí. Ono totiž i v odborném školství došlo ke zrušení osnov a k rozvolnění učebního procesu, a tak si každá škola učila učně podle svého. Docházelo k takovým neuvěřitelným extrémům, že v jedné škole se věnovalo učebnímu oboru dvojnásobek vyučovacích hodin co ve druhé škole. Jenže výuční list pro oba absolventy byl stejný. Pro podnikatele to byl šok. Toho si byly vědomy i školy. Tak se stala věc v této zemi takřka neznámá. Spojili se podnikatelé a odborné školy. A začali tlačit na ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, aby se něco udělalo. Nakonec se celé věci ujal z pověření ministerstva Národní ústav odborného vzdělávání. Peníze se našly v Evropském sociálním fondu, svůj díl přidalo i ministerstvo a vznikl projekt jednotné závěrečné zkoušky.
Všichni společně
Vypadá to trochu jako v té pohádce, jak dědeček s babičkou tahali řepu. Národní ústav odborného vzdělávání dodal editory. K nim se připojili i editoři z řad pedagogů odborných škol. Hospodářská komora vyslala do každého ze 62 týmů své zástupce, odborníky z praxe. Party se daly do práce. V minulém školním roce se poprvé podařilo vytvořit 98 jednotných zadání, která mohla být použita u 116 učebních oborů, letos to bude už 128 oborů. Na rozdíl od státní maturity, kde
šlo příkazem shora, u nové závěrečné zkoušky vše bylo dobrovolné. Školy se samy mohly rozhodnout, zda do toho půjdou nebo ne. A světe div se, počet škol, které si jednotná zadání stáhla, vypadal jako zpráva o výsledcích voleb za dob socialismu. Bez čtyř desetin sto procent.
Co bylo ovšem daleko impozantnější, to byl počet škol, který podle nich postupoval. V červnu 2010 závěrečnou zkoušku podle jednotného zadání skládalo 21 000 žáků, to znamená dvě třetiny všech učňů. O takovém úspěchu se editorům ani nezdálo. Hospodářská komora to ještě korunovala tím, že její zástupci v komisích závěrečných zkoušek vybírali nejlepší absolventy, kteří pak dostávali osvědčení Hospodářské komory. „Troufnu si říci, že o tyto absolventy se zaměstnavatelé poperou,“ tvrdí Zdeněk Somr, viceprezident Hospodářské komory. „A pokud by se stalo, že některý z nich přesto nenajde hned po škole místo, tak mu ho sami seženeme,“ pokračuje. V době krize, kdy podniky spíše propouštějí, je to k nezaplacení. Zajímavý je i přístup učňů. „Žáci přistupují k té závěrečné zkoušce daleko zodpovědněji,“ konstatuje Jana Šírová, ředitelka Střední odborné školy a učiliště v Berouně.
Písemně a – v angličtině!
V některých oborech učni dokonce píší jakousi „diplomku“. Budoucí cukráři, kuchaři, číšníci, kadeřníci a trochu nelogicky i operátoři skladování musejí napsat samostatnou odbornou práci a to ještě k tomu v angličtině! Tento měsíc se rozdávají témata, na jejichž zpracování mají žáci nejméně jeden měsíc, odevzdat ji musejí nejpozději tři týdny před závěrečnou zkouškou. Ten, kdo ji neodevzdá, je u závěrečné zkoušky výrazně znevýhodněn. Tak třeba kuchař – číšník musí ve své odborné práci popsat technologii, potom podle ní uvařit, prostřít slavnostní tabuli a všechno ještě ústně obhájit. Podobné nároky často nejsou kladeny ani na absolventy středních hotelových škol, kteří se pyšní maturitním vysvědčením. To je asi nejzákladnější rys nové závěrečné zkoušky – vrací prestiž učebním oborům.
Bylo na čase. Nějak se nám začaly vytrácet ony pověstné zlaté české ručičky. A tím, jak se nám začaly vytrácet ze středních a vysokých škol i moudré české hlavičky, začalo naše hospodářství ztrácet konkurenceschopnost. A nejde jen o ni. Každý majitel restaurace potvrdí, že sehnat dobrého kuchaře a schopného číšníka je takřka nadlidský úkol. Nakonec – není třeba vlastnit restauraci. Každý, kdo jezdí po vlastech českých, moravských a slezských a stravuje se v pohostinských zařízeních, má s úrovní služeb v našem pohostinství bohaté a ne vždy příjemné zkušenosti. Podstatné je, že samostatnou odbornou práci dělají nejen specialisté – kuchaři nebo číšníci, u nichž se předpokládá, že půjdou do „lepších“ podniků, ale i učební obor kuchař-číšník v pohostinství, jehož absolventi jsou připravováni právě pro ty hospůdky, roztroušené mimo hlavní centra. Na kuchařích a číšnících je to názorně vidět. Podobně jsou na tom ale i ostatní učební obory. Zdeněk Vršník, ředitel odboru projektů a vzdělávání Hospodářské komory to ukazuje na příkladu klempířů. Ten z Českých Budějovic neumí to samé, co učeň z Liberce. To zvláště v malých a středních podnicích způsobuje obrovské potíže. Špatně uvařený guláš přijde zákazníka na vyhozených 60 korun. Špatně udělaný okap může způsobit škody za desetitisíce.
V oborech, kde se nedělá samostatná odborná práce, skládají žáci zkoušku písemnou, ústní a praktickou. Při písemné zkoušce učeň obvykle zpracovává výkresy nebo propočty potřebné pro určitý výrobek, jde vlastně o konstrukční přípravu, která předchází výrobě. V ideálním případě pak může výkresy a výpočty použít i při praktické zkoušce. V letošním školním roce se jednotná závěrečná zkouška rozšíří i na dvouleté učební obory, kde se často učí ať už sociálně nebo fyzicky či lehce mentálně handicapované děti. Samozřejmě, že zde bude jednotná závěrečná zkouška jednodušší, žáci dostanou 30 jednoduchých otázek a budou muset ukázat obecný přehled ze světa práce. A samozřejmě složit praktickou část.
Co nás to stojí a bude stát
V porovnání se státní maturitou je to takřka pakatel. Na jednotných závěrečných zkouškách se pracuje od roku 2003 a celkově se utratilo a utratí do konce školního roku 2011–2012, kdy má být projekt završen, 100 milionů korun. Jak je to možné? Především se
na nové technologie. Zadání jsou publikována na internetu Národního ústavu odborného vzdělávání, odkud si je ředitelé škol pod svým heslem mohou stáhnout. Ředitel je také zodpovědný za utajení témat. I když podobné utajování jako u maturitní zkoušky není potřebné. U praktické zkoušky musí učeň přímo na místě udělat nějaký výrobek, typický pro daný obor. Na to si těžko může připravit tahák a opsat to také nemá kde. I kdyby se nějak dozvěděl předem, jaký výrobek má udělat, za těch pár dnů před zkouškou by se to těžko mohl naučit. Žáci si klidně mohou zjistit, i jaké obsahové okruhy jsou v jednotném zadání. Jenže tady také žádné taháky nepomohou. Pro písemnou i ústní zkoušku obsahové okruhy totiž žáci dostávají předem. U zkoušky pak dostanou konkrétní témata. Takže žádné velké tajnosti se nemusejí dělat.
Na rozdíl od státních maturit se zkoušky centrálně nevyhodnocují. Neplatí se tedy týmy externích hodnotitelů, každá škola si provede vyhodnocení sama. Poněvadž by to tak jako tak musela dělat i u svých závěrečných zkoušek, náklady jsou úplně stejné i na jednotnou závěrečnou zkoušku.
Informační systém spravuje nejen databanku témat, ale poskytuje i informace o struktuře každého tématu, o tom, kolik žáků si téma vybralo a jak byli hodnoceni. Systém také umožňuje automatické generování testů i jejich vyhodnocování. To zkušebním komisím mimořádně usnadní práci a zajistí zároveň jednotné vyhodnocení. Tím vším se daří srazit desetileté náklady na částku, za kterou se u státních maturit ani nepodaří rozvézt témata na jednotlivé školy.
K ještě jednomu neuvěřitelnému jevu došlo v souvislosti s jednotnou závěrečnou zkouškou. Střední odborné školy a učiliště začaly spolupracovat. A to i v současné situaci, kdy je nedostatek žáků a školy si spíše konkurují. Zlepšila se i spolupráce s výrobní sférou a některé školy dokonce díky tomu získaly od firem zakázky na další vzdělávání jejich zaměstnanců.
Všechno samozřejmě není tak růžové, jak to vypadá. Pro školy to především znamená náklady navíc. Třetina škol musela kvůli požadavkům jednotného zadání dokoupit některé nástroje a jiné vybavení, což v době napjatého rozpočtu mnohým zkomplikovalo hospodaření. Školy si také musejí všechno vytisknout samy, a tak si stěžují na obrovské množství papíru, které na to spotřebují.
Poslední problém pálí nejen školy, ale i podnikatele. Jednotná zkouška nemůže reflektovat regionální zvláštnosti a neodpovídá tedy přesně potřebám místní výroby. Jenže to jsou v porovnání s přínosem jenom prkotiny. Tím, že se všechno vlastně vytvářelo zdola, vládne konsenzus. Nikdo se nebouří, učňové neprotestují před ministerstvem školství, pedagogové nesepisují petice. Kdyby to tak fungovalo i s maturitami a na univerzitách, musel by si ministr Dobeš připadat jako v ráji.