Na pracovním trhu opět roste poptávka po řemeslnických profesích. Příslušné školy na to reagují zvýšenou nabídkou učebních oborů. Učňové se v minulém režimu poznali snadno. Měli jeansové bundy a poslouchali Katapult. A hlavně, byl jich dostatek. Dnešní učňové „uniformu“ odložili a poslouchají prý Kabáty. Ale je jich málo. Řemesla vymírají.
Praha – Po roce 1989 začalo učňů v Česku ubývat. Na odpočinek navíc odcházeli (a odcházejí) staří řemeslníci a manuální dělníci a situace začala nabývat rozměrů krize. Kdo si kdy na náročnější práci najal řemeslníky z východu, ví, o čem je řeč. Ze zemí, kde je boj s pravým úhlem navždy prohraný, zkrátka dobrý řemeslník přijít nemůže. Ze statistiky vyplývá, že podíl absolventů základních škol, kteří se odcházejí po skončení školní docházky vyučit, od roku 1989 stále klesá. Zatímco v roce 1989 do učení ze základní školy odcházelo asi 60 procent z celkového počtu absolventů, v roce 2009 to bylo již jen 30 procent.
Nastává obrat?
Problematikou učňovského školství se zabývá Ivana Eliášková z Centra kariérového poradenství v Národním ústavu odborného vzdělávání. Funguje jako poradce, ale jak sama říká, občas i jako terapeut. Podle ní se nad učni už opět vyjasňuje.
„Nastává určitá renesance učňovského školství, zvyšuje se poptávka po této pracovní síle a doufejme, že navážeme na tradice československého řemesla, které v cizině na vandrech proslavovaly ony pověstné zlaté české ručičky,“ říká. Opatření, jejichž cílem je obnova tohoto stavu směřují podle ní k obratu, ale deficit na trhu řemesel se projevuje stále. Staří odcházejí a žáci nemají o obor s vyučením zájem, pokud to jde, dávají přednost maturitnímu vzdělávání. Ve srovnání s rokem 1989 poklesl o celou polovinu. „Jen třetina žáků směřuje ze základních škol do oborů s vyučením. Pro představu – každým rokem kolem 18 procent za zhruba 100 tisíc žáků míří na gymnázia, polovina na maturitní obory,“ uvedla Eliášková.
Podle ní je velmi těžké označit ideální stav, tedy podíl absolventů základních škol, kteří by měli jít do učení. „To záleží na poptávce po řemeslech a ta se může region od regionu velmi lišit. Někde se otevře nová továrna a rázem stoupne poptávka po dělnických profesích. Jinde se zase zavře velká firma a řemeslníci jsou na dlažbě,“ vysvětluje. Ilustrací prvního případu je zvýšená nabídka počtu míst v učebním oboru kominík, která reaguje na nové, přísnější, předpisy. Před deseti lety se vyučilo osm až deset učňů. Pro příští školní rok nabízí vyučení v této profesi v sedmi krajích osm škol, z toho dvě v Praze.
Tento problém by pomohla větší ochota lidí se stěhovat za prací, jak je v cizině zvykem a nečekat na ni doma. Zde ovšem narážíme na problémy s bydlením na novém působišti, takže to lze pochopit. Problémem také je, že mnoho profesí už vlastně neexistuje a naopak vznikají nové. „Podle nedávného výzkumu našeho ústavu skoro 40 procent absolventů středních škol, včetně vyučených, pracuje z různých důvodů v jiném oboru, než vystudoval. Mimo jiné i proto, že nenašli ve svém oboru práci a nebo je zkrátka nebavil,“ vypočítává Eliášková.
Dnes už podle ní nelze spoléhat na to, že z fabriky, kam jsem nastoupil jako vyučený, odejdu do důchodu. „Dnes je naopak zcela běžný jev, že člověk mění během svého života kariéru, někdy zásadním způsobem, a mladí lidé s tím musejí počítat už v době přípravy na povolání,“ dodala.
Proč tu nejsou?
Podstatou problému nedostatku učňů může být fakt, že se po roce 1989 zavřel velký počet podniků, takže učební obory ztratily perspektivu. „Dřív si učně podniky vychovávaly jako své vlastní budoucí zaměstnance. Takový učeň se dostal častěji do praktické výroby a nestavěl po nástupu do zaměstnání jen na teoretických znalostech a sporadické praktické zkušenosti. Mistr měl možnost učně sledovat a vytipovat si, kteří z nich budou pro podnik největším přínosem,“ vysvětluje poradkyně. To vše dnes v obrovském měřítku let minulých nefunguje. Podniky si raději najímají levnou pracovní sílu ze zahraničí a vyučení končí na úřadech práce. Mnohdy i v případech, že jsou kvalifikovaní a mají dobrou praxi. Překročit práh úřadu práce znamená, že je v mnoha případech pro svoji profesi ztracený. Najdou si práci jako dealeři, ostraha a k řemeslu se už nemusí nikdy vrátit. „Často slyším v poradně argumenty, že při méně náročné práci, časové flexibilitě a vyššímu finančnímu ohodnocení nemají motiv k návratu,“ uvedla Eliášková.
Jiný náhled
Donedávna byl učeň vzdělávaný jen jako úzký specialista, někdy s úzkým zaměřením. Jako takovému mu ovšem hrozilo, že když je třeba jako zedník nepotřebný, přijde o práci. V rámci „Kurikulární reformy“, ve které se zásadním způsobem mění obsah vzdělávání, se však náhled na vzdělávání učňů změnil a přizpůsobuje ho požadavkům trhu, který vyžaduje cosi víc – pružnost. Reforma spočívá v tom, že se „shlukují“ příbuzné obory, a takové učiliště opouštějí všestranně vzdělaní řemeslníci. A tak se zedník vyučí zároveň obkladačem a kameníkem, takže je schopný nabídnout v případě nouze i svoji další odbornost. Takový vyučený se pak může lépe adaptovat na měnící se poptávku na trhu práce. Dalším příkladem může být i obor obráběč kovů, který měl dříve šest samostatných oborů. Nyní získá vyučený znalosti jako soustružník, frézař a další. „To je podstata reformy. Absolvent by měl být adaptabilní na trhu práce. Nechytí se tu, uplatní se jinde. Reforma však klade důraz i na obecné a přenositelné dovednosti, se kterými se absolvent uplatní ve většině povolání,“ uvedla Eliášková.
Každý něco umí
Jsou lidé, i dospělí, kteří, ztratili práci ve svém původním oboru. „I těmto lidem nabízíme řešení a možnost vyučení. Je možné se třeba za rok vyučit zedníkem. Zájemci se uzná dosažené vzdělání (i například výuční list v jiném oboru) a věnuje se jen praktickým předmětům. Říká se tomu zkrácené studium. Jiným případem je dospělý bez vzdělání a bez kvalifikace. Ten se může na učební obor přihlásit a absolvovat ho tak zvaně při zaměstnání ve standardní lhůtě. Zpravidla obor s vyučením vystuduje zdarma. Je však i třetí možnost. Člověk, který nemá žádné vzdělání, ale i s nějakou kvalifikací z dřívějška, mohl pracovat dostatečně dlouho v nějakém povolání a dnes ho ovládá jako vyučený. Takový člověk pochytil určité znalosti z praxe a profesi si osvojil. Problém je, že na ni nemá papír. „Od září 2007 je možné si nechat dosažené zkušenosti ověřit. Přihlásí se na příslušné škole k přezkoušení. Pokud uspěje, dostane osvědčení o dílčí kvalifikaci,“ vysvětlila poradkyně. Zkoušky jsou však poměrně náročné (skládají se ústní i praktické zkoušky) a něco se za ně musí zaplatit, což je ovšem pro nezaměstnané dost podstatná překážka. Například ve Velké Británii už tento systém spolehlivě funguje. „Za 3,5 roku, kdy zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělání platí, dílčí kvalifikaci získalo kolem čtyř tisíc lidí,“ uvedla Eliášková.
Ti, kdo z nějakých důvodů vyšli základní školu z nižších tříd, se mohou také vyučit. Existují obory dvou a tříleté s nižšími nároky pro pomocné dělnické profese. V dospělosti si tito lidé mohou, až vzdělání doplnit. „I s nimi se často setkávám,“ dodala.
Děti už to vědí
Zatímco dříve o povolání dítěte rozhodovali rodiče, dnes je situace jiná. Děti se velmi angažují, přistupují k volbě odpovědně a často si dávají vysoké cíle. Dnes si najdou na internetu všechny nezbytné informace, kde se dozvědí o nabídce, obsahu studia, možnostech svého budoucího uplatnění a pokud se například necítí na matematiku, vyberou si obor, kde není tak náročná.
„Naši poradnu navštěvují s dětmi rodiče a mnohdy s údivem pozorují, jak je jejich potomek informován a jaký má přehled,“ doplnila Eliášková. Jsou podle ní i případy, kdy se chce syn vyučit a potom pracovat v otcově firmě. Před časem byl člověk bez maturity na trhu práce bez větší šance, ale dnes se ukazuje, že se bez řemeslníků neobejdeme. Je jisté, že velkou roli hraje kvalita školy. Například na Střední odborné škole automobilové a Střední odborném učilišti ve Weilově ulici v Praze učňové spolupracují pod odborným vedením na opravách automobilů pro běžné klienty.
Do světa s Europassem
Stále častěji se stává, že se řemeslník vydá za prací do světa. Některý zaměstnavatel se však nespokojí s jeho praktickými dovednostmi, ale třeba kvůli místním předpisům musí řemeslník doložit své vzdělání a podrobnosti o něm. „Kontaktovalo mě už dokonce i několik lidí z Austrálie, kteří potřebovali radu, jak své vzdělání doložit. Potřebovali detaily o svém vyučení, aby je tam zaměstnali. Byli mezi nimi kadeřník a mechanik,“ uvedla Eliášková.
Takové požadavky splňuje Europass, který může být dodatkem k osvědčení o odborném vzdělání i k výučnímu listu. Dosud vlastní Europass v českém a cizím jazyce asi 120 tisíc absolventů našich středních škol.