Praktická zkouška
Praktická zkouška je stěžejní částí závěrečné zkoušky. V jejím průběhu by měly být zadávány úkoly, které mají charakter konkrétního pracovního problému v reálném nebo simulovaném prostředí. Témata praktické zkoušky by ovšem vždy měla být natolik komplexní, aby obsahovala propojení více kompetencí stanovených v hodnoticím standardu. Každé téma by tedy mělo obsahovat logickou sestavu úkolů, při nichž se ověřují jednotlivé kompetence, a vyústit v celkové řešení. Žáci při zpracování takto zadaného tématu prokazují, že jednotlivé otázky a úkoly jsou schopni pojímat ve vzájemných vazbách a souvislostech.
Písemná zkouška
Písemná zkouška by měla sloužit k ověření těch kompetencí, které lze stěží zjistit praktickou zkouškou. Při uplatnění jednotného zadání ale postupně dochází k zásadnímu posunu v koncepci jejich témat. Ta by totiž měla být formulována tak, aby umožnila ověřit, zda je žák schopen aplikovat základní odborné i obecné teoretické vědomostí při řešení úkolů souvisejících s praktickým výkonem povolání. Jedná se např. o návrhy technologických postupů, plánování práce, ekonomické propočty, technické výpočty, apod. Podle potřeb oboru lze v odůvodněných případech zařadit jako součást zkoušky i test, který by měl být ale rovněž zaměřen na volbu vhodných řešení a postupů, nikoliv na ověřování encyklopedických vědomostí.
Ústní zkouška
Jednotné zadání vychází z předpokladu, že žákovy konkrétní vědomosti dílčího charakteru byly již ověřeny v průběhu studia. Ústní zkouška by proto měla rovněž zjišťovat, zda žák tyto vědomosti dokáže využívat v potřebných souvislostech. Témata by proto měla být formulována problémově a žák by při nich měl prokázat, do jaké míry je schopen se orientovat v širší odborné problematice a nalézat její řešení. Ústní zkouška by tedy měla zjišťovat schopnost syntézy vědomostí, hledání souvislostí a také ověřovat osvojení klíčových kompetencí (např. komunikativní schopnosti, schopnost pracovat s informacemi apod.).