Kurikulum S 

Autor: Ing. Radoslav Kučera, ředitel Obchodní akademie Pelhřimov

Úvodem je třeba konstatovat, že moje vystoupení není kvalifikovaným rozborem průběhu kurikulární reformy, ale pouhým výběrem názorů široké pedagogické veřejnosti, které vyplývají z jejich osobních zkušeností. Názory jsem získával průběžně na různých poradách, seminářích, konferencích a častými rozhovory s učiteli a řediteli zapojených škol. Vzhledem k tomu, že reforma probíhá již více než 6 let, je třeba vidět i určitý posun v názorech. Vývoj v čase je zřetelný, nikoli však jednosměrný. Některé radikální názory se zmírnily, jiné naopak zostřily, některé nadšené názory ochladly, jiné se staly ještě nadšenějšími.

 

Nesledující soubor názorů jsem se pokusil seskupit podle určitých oblastí, bez nároku na stanovování pořadí důležitosti či závažnosti. Mnohé z nich se prolínají natolik, že se od sebe dají těžko oddělit.

1. Úloha pilotních škol a RKC

Začnu tím, kde jsou názory zřejmě nejpříznivější. Většina pilotních škol poskytovala své zkušenosti nezištně kolegům z ostatních škol při nejrůznějších příležitostech. Ať už při neformálním setkávání, nebo při akcích speciálně zorganizovaných za tímto účelem. Na tuto činnost navázala Regionální konzultační centra ve fázi ověřování a jejich činnost s větším či menším úspěchem pokračuje dosud. Nesetkal jsem se se zásadním negativním postojem vůči této bohulibé činnosti, snad jen s nespokojeností s konkrétním programem či lektorem na konkrétní akci.

2. Úloha médií

V tomto bodě jsem zaznamenal reakce spíše negativní, zejména na zprávy běžného tisku, rozhlasu a televize. Na výrocích 1. září typu: „Ode dneška se na školách začíná učit úplně jinak ...“, jsem sám nenašel nic pozitivního. Pro veřejnost zcela matoucí zpráva, která nenašla kladný ohlas. Jiná situace je v oblasti odborných časopisů – tam se objevovaly zprávy objektivnější. Jak v učitelských novinách, tak v dalších pedagogických médiích se objevovaly rozbory dílčích kroků reformy a názory pedagogické veřejnosti i zástupců dalších zainteresovaných stran, a to kladné i kritické.

3. Vliv státní maturity a přijímacích zkoušek na VŠ

Jednou z myšlenek kurikulární reformy byl odklon od „paměťového“ učení k učení „pro život“. Pilotní školy narážely na nesoulad tohoto přístupu s požadavky vysokých škol na obsah a formu přijímacích zkoušek. Častým argumentem proč nezměnit přístup k výuce zejména matematiky a cizích jazyků (ale i dalších předmětů) byla právě obava o to, zda žáci budou dobře připraveni na úspěšné složení přijímacích zkoušek na VŠ, které jsou koncipovány „klasicky“, tj. testují se vědomosti. Rovněž obava z obsahu a formy maturitních zkoušek ovlivňovala chuť učitelů měnit zažité metody práce. Výsledky prvních maturit prozatím nedávají příliš optimismu k prohloubení změn. Nejvíce kritiky sklidila snaha srovnat žáky gymnázií a odborných škol jedinou zkouškou.

4. Návaznost na úroveň žáků ze ZŠ

Velmi kriticky hodnocená oblast. Již při zahajování prací na pilotních školách se objevily názory, že RVP středních škol jsou postaveny na nereálném základě. Že vycházejí z předpokladu úspěšného zvládnutí vysokých a často nereálných cílů RVP ZŠ, které ale žáci splní na mnohem méně než 100 %. RVP pro SŠ jsou rovněž postaveny spíše maximalisticky, takže už na vstupu vzniká různě velký rozpor mezi očekáváním a skutečností. Ověřování ŠVP pak tato tvrzení spíše potvrdila, než vyvrátila. Nástupem žáků ZŠ, kteří pracovali podle ŠVP na střední školy se situace ještě zhoršila. Podle vyjádření mnoha kolegů různých předmětů žáci postrádají základní kompetence k učení, mnohdy i ke slušnému chování.

5. Vliv na pedagogické sbory

Velmi různorodě hodnocená oblast. Zástupci pilotních škol uváděli, že tvorba ŠVP nastartovala ve sborech turbulence. V lepším případě se vyjasnily pracovní týmy, zlepšila se komunikace mezi učiteli, začaly lépe fungovat předmětové komise. Někteří kolegové vyjadřovali názor, že sladění pracovních týmů byl jediný kladný přínos zavádění ŠVP. Na mnohých školách to ale byl proces velmi dramatický, objevovala se řevnivost, boj proti „novotám“, setrvání na tradičních postupech za každou cenu, osobní výpady, vytváření zájmových skupin, prostě situace, která vnesla do sborů neklid. Těžká práce pro vedení těchto škol.

6. Vliv na metody výuky

Tato oblast byla snad nejvíce diskutovaná a medializovaná, bohužel ve velmi zjednodušené podobě. Zde se asi nejvíce projevil rozpor mezi nároky RVP a časovými možnostmi výuky. Moderní metody velmi často znamenají vyšší časové nároky jak na přípravu, tak samotnou výuku. Na seminářích v rámci přípravy na tvorbu ŠVP jsme se setkávali s velmi dobře připravenými a realizovanými hodinami výuky podle „moderních“ metod, ale nakonec se ukázalo, že lektorka tuto ukázkovou hodinu týden předem se žáky nacvičovala ve čtyřech vyučovacích hodinách. Skloubit časovou náročnost, současné možnosti a požadavky na výstup je velmi obtížný a náročný úkol. Ne všichni učitelé jsou ochotni tyto „galeje“ podstoupit. Jednodušší a z hlediska okamžitého výsledku efektivnější je hodiny prostě klasicky odučit.

7. Legislativní stabilita ŠVP

Tato oblast je podle názorů školské veřejnosti velmi málo srozumitelná. Vyvstává řada otázek: Jak dlouho platí ŠVP? Musí žáci končit podle stejného ŠVP jako začínali? Jak velká změna musí nastat, aby bylo třeba napsat nový ŠVP? Jak řešit menší změny (aktualizace učiva, změny v materiálním, či personálním zajištění výuky, atd.)? Budou se revidovat RVP? Odpovědi nejsou jednoznačné a jak MŠMT, tak NÚV a ČŠI nedávají jasnou informaci. A tak existují ŠVP několik let beze změny vedle těch, které jsou aktualizovány různými dodatky každoročně. Tuto oblast vidím jako jeden z dluhů centra vůči školské reformě a pedagogické veřejnosti. Školy jsou mnohdy bezradné, a buď rezignují, nebo se chovají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale bez legislativní podpory.

8. Úloha zřizovatelů

V této oblasti je situace poměrně jednoduchá, ale smutná. Většina škol přiznává, že zřizovatelé o kurikulární reformě nevědí nic podstatného, že nevnímají potřeby škol, v podstatě jim ani nerozumí, a co je nejhorší, ani je to nezajímá. Mnohdy ani neví, že je jejich škola pilotní, a že to má vliv na její chod, že to znamená velké množství práce navíc, a přitom že se jedná o prestižní záležitost.

9. Finance

Finanční zajištění kurikulární reformy je nejslabším článkem celého procesu a zřejmě nejostřeji kritizovanou oblastí. Ani já nepovažuji za omluvu, že je svět ve finanční krizi. Při zahájení reformy byly dávány za příklad státy, které právě z hospodářské krize vybředly díky masivním investicím do vzdělávání (Irsko, Finsko...). Podle údajů OECD jsme vytrvale na jednom z posledních míst mezi vyspělými státy podle podílu HDP věnovaného na vzdělávání. A zdaleka nejde jen o platy pedagogů. Prostředky věnované státním rozpočtem na vybavení škol jsou zanedbatelné a nepostačují ani na nejnutnější údržbu. Zde je třeba poděkovat zřizovatelům, kteří tolerují používání jejich peněz na vybavení škol a samotným školám, které jsou schopny různými aktivitami (projekty, DČ) získat další zdroje.

10. Závěr

Nedá se jednoznačně říci, že pedagogická veřejnost s kurikulární reformou souhlasí, či nikoli. Jde o velmi různorodou škálu názorů, mnohdy ovlivněných osobní zkušeností a podmínkami, ve kterých konkrétní učitelé pracují. Na závěr chci říci myšlenku svého váženého kolegy, která vystihuje jádro všech zmíněných problémů, aniž bych ji dále komentoval – to je na vás:

„Celá koncepce kurikulární reformy a koncepce RVP vychází z mylné představy, že centrem vzdělávání je žák, který dychtí po vzdělávání, lační po vědomostech a je ochoten tomuto cíli obětovat své pohodlí a volný čas.“

Můj osobní názor je, že je potřeba dát učitelům prostor a podmínky pro práci. Budou-li kvalifikovaní, budou-li citlivě řízení, budou-li mít přiměřené pravomoci a odpovědnost a budou-li slušně ohodnoceni, dokážou s dětmi zázraky. Ale jestli je budeme pořád zatěžovat zbytečnými dotazníky, budeme jim vnucovat formalizované postupy, otravovat jim život byrokracií, budou unaveni. Budou plnit šuplíky zbytečně vyplněnými lejstry a budou se ptát: „Co z toho mají žáci?“