Cesta ke kvalitě 

Martina Chvála si možná mnozí pamatují, když působil jako ředitel CERMATu. Nyní pracuje v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání a vede projekt na autoevaluaci škol Cesta ke kvalitě. Hovořili jsme nejen o katastrofálních výsledcích testu maturitní zkoušky, ale o současné situaci s autoevaluačními projekty.

* Ukázalo se, že testem by neprošla třetina studentů. Jako laika mne zarazilo, že to tvůrci testů neodhadli dopředu. Domnívala jsem se, že se to dá nastavit.

Obtížnost úloh se ukazuje pilotáží a záleží, jak pečlivě se pilotáže vedou. Co vím, tak obtížnost úloh v CERMATu mají zjištěnou, ovšem nemohou ovlivnit motivaci a připravenost studentů. Tuším, že na jaře budou výsledky jiné.

* Když se obtížnost dopředu zná, musí se nějak nastavit, kolik studentů by mělo, či nemělo projít. Na jakou obtížnost se test nastavuje?

Nevím, jestli je to stejné jako za mého působení v CERMATu, kdy jsme se shodovali na tom, že by zavedení státních maturit nemělo v průměru způsobit ani vyšší, ani nižší průchodnost touto zkouškou.

* Takže by to bylo zhruba těch 12,5 procenta.

Ano, ale bude se to hodně lišit mezi gymnázii a středními odbornými školami. Na gymnáziích bude zřejmě o propadnutí rozhodovat škola sama v profilové části maturity. Na středních odborných školách, resp. středních odborných učilištích s maturitou může státní maturita udělat větší „vítr“. Respektive, jestliže si nyní procenta neúspěšných koriguje každá škola sama, je logické, že zavedením jednotného systému rozdíly narostou a pro pár škol až extrémně. To není o znalosti terénu, to jsou čistě statistické zákonitosti.

* V časopise Respekt Ondřej Hausenblas velmi nelichotivě rozebral test z českého jazyka. Díval jste se vy na maturitní testy, které si nyní studenti zkoušeli? Jaký je váš názor na jejich kvalitu? Je možné otázkami typu multiple choice skutečně ověřit studentovy znalosti a dovednosti například v českém jazyce?

Nyní jsem si testy neprocházel, ale z hlediska konstrukce si myslím, že se v nich za poslední čtyři roky nic zásadního nezměnilo. Je jasné, že testy a testové úlohy v nich by měly být obsahově i konstrukčně v pořádku. To si dovolím posuzovat v matematice a fyzice, které jsou mými „mateřskými“ obory, ale ne v češtině. Jiná otázka je, co nám test s nastavenými parametry dokáže říci o znalostech a dovednostech žáků, resp. říci o těch znalostech a dovednostech, které pokládáme za zásadní. Uzavřené úlohy nám nic neřeknou např. o tzv. produktivních dovednostech. Ale proto je součástí maturity z češtiny podobně jako u cizích jazyků písemná práce a ústní zkouška a škola má stále šanci ve své části využít i jiných forem zkoušky.

* „Neúspěch“ studentů u zkoušky státní maturity vyvolal řadu spekulací o snižující se úrovni českého školství. Myslíte si také, že jsou studijní výsledky studentů horší než dříve?

Počkejme si na začátek prosince, kdy budou nové výsledky mezinárodního výzkumu PISA. Já osobně se domnívám, a mezinárodní výzkumy TIMSS i PISA to doposud prokazují, že výsledky českých žáků klesají.

* Co je podle vás toho příčinou?

Pro polistopadové vlády nebylo školství nikdy prioritou. Ukazovalo se vždy jen v politických příslibech před volbami, ale ve skutečnosti se pro něj příliš neudělalo. Už tehdy v polovině devadesátých let, kdy výsledky studentů v testech byly dobré, ale zájem o školu mimořádně nízký, nám odborníci domácí i zahraniční říkali, že pro udržení úrovně výkonnosti je třeba toho začít mnoho dělat. Nic se ale nestalo. Tedy stalo v úrovni dokumentů – vznikla Bílá kniha, vznikl nový školský zákon. To vše zvýšilo nároky na školy a učitele, ale podpora a pomoc ze strany státu žádná.

* Kam by bývaly podle vás finanční prostředky měly jít? Nyní zde máme finance z Evropské unie a panuje spíš jakási bezradnost s jejich využitím.

Pravda je, že prostředky z evropských fondů vytvářejí příležitost pro poskytnutí pomoci a podpory, bohužel časově omezené. Již dříve, a myslím zde už na 90. léta minulého století, se mělo více investovat do kvalitního vzdělávání učitelů, do přípravného i dalšího navazujícího, do kroků zvyšujících prestiž učitelské přípravy i učitelské profese. Na to poukazovala i zpráva konzultantské společnosti McKinsey z roku 2007. Takovéto zprávy podobně jako zprávy z mezinárodních výzkumů způsobí vždy jen malou mediální bublinu, která zase splaskne a nic se neděje. Peníze z evropských fondů mohou být impulzem roztlačení různých věcí, ale důležitá je udržitelnost, trvalá péče, trvalé promyšlené a cílené poskytování finančních prostředků ve školství.

* V Národním ústavu odborného vzdělávání připravujete projekt, který má pomoci školám se sebehodnocením (autoevaluací). Není to příliš pozdě?

Projekt Cesta ke kvalitě běží od května 2009 a potrvá do dubna 2012. Ačkoliv se k nám dostávají hlasy, že takový projekt zde měl být už dávno, domníváme se, že stále není pozdě. Z různých výzkumů ještě v roce 2009 vyplývalo, a realizace aktivit projektu nám to i nyní potvrzuje, že je pořád velké procento škol, které si s autoevaluací nevědí rady.

* Nicméně školský zákon a navazující vyhláška č. 15\ 2005, které školám autoevaluaci nařizují, jsou už pět let v platnosti. Zjišťovali jste, co se v terénu v této oblasti děje?

V rámci projektu proběhlo dotazníkové šetření. Odpovědi jsem získali z 531 škol. Zjistili jsme, že jsou školy, které samy cítí vnitřní potřebu se sebehodnotit a nepotřebovaly čekat na to, až pro ně bude formulována legislativní povinnost. Realizují ji čistě z toho důvodu, že ji vnímají jako smysluplnou činnost, bez které si nedokážou představit zkvalitňování práce školy. O tom, jak se realizuje autoevaluace na školách víme i z různých aktivit projektu, kde se se školami setkáváme. Na druhou stranu v České republice existuje řada škol, pro které je evaluace zatím pouhou formální povinností. O školách, které nám na dotazník neodpověděly a ani se neúčastní našich aktivit, vlastně nic nevíme a můžeme pouze spekulovat.

* Jaký je váš názor na tzv. Barvy života? Jedná se o evaluační nástroj, který na základě výběru barev žáky slibuje rychlé vyhodnocení a zjištění klimatu školy.

Řeknu to diplomaticky: nástroje, které my v projektu vytváříme, se snažíme dělat tak, aby byly metodologicky nenapadnutelné a nabízené interpretace vycházely z podložených dat a přístup byl maximálně transparentní. To se u Barev života říci nedá. Je to typ nástroje, který slibuje jít hlouběji pod povrch věcí. Možná to tak i může být, ale v takovém případě je potřeba být o to více opatrnější v nabízených interpretacích. Ty jsou naopak podávané líbivě a zkratkovitě a přehnaně k možnostem dat. To je odborně nepřijatelné a z hlediska uživatelů i nebezpečné. Navíc odborná komunita nezná vlastnosti tohoto nástroje tak, jak je to obvyklé u obecně uznávaných psychologických testů či dotazníků.

* Nemělo by podle vás ministerstvo zakročit proti takovémuto nástroji? Vždyť princip bychom mohli přirovnat k hádání z kávové sedliny... Ze škol však úspěšně tahá peníze.

Nevím, zda ministerstvo má nějakou možnost zakročit. To je spíše otázka zodpovědnosti nakládání s finančními prostředky. Jako daňovému poplatníkovi se mi samozřejmě hrubě nelíbí, že někdo utrácí peníze za takové aktivity, ať už je to škola, či zřizovatel. Jako rodič budu na škole svých dětí usilovat o to, aby škola hospodařila s penězi promyšleně. Určitou úlohu by zde samozřejmě mohla sehrát Česká školní inspekce tím, že by ne všechny aktivity školy deklarované jako autoevaluační takto i uznávala. To je však otázka času a růstu určité kultury v této oblasti.

* Narazili jste naopak na nějaké nástroje, které se vám zdají kvalitní? Například firma Scio dělá projekt Mapa školy.

My se v projektu Cesta ke kvalitě vyhýbáme jedné velké oblasti, která je pro autoevaluaci školy zásadní, a to je hodnocení znalostí a dovedností žáků. Ve zkratce řečeno – didaktické testy nevytváříme. To na vysvětlenou a pokládám za dobré, že školy mají možnost získat zpětnou vazbu v této oblasti od nějakého externího subjektu, např. od Scia. O kvalitě těchto testů nehovořím, ale věřím, že bude dále růst. Mapa školy je založena na dotaznících pro žáky, rodiče a učitele. Podle mého soudu se jedná o relativně kvalitní nástroj. Otázky jsou jasné, nejsou nabízené žádné skryté interpretace. Problémem je, že autoevaluaci jako celek nemůže škole dobře nikdy udělat externí subjekt. Externí subjekt, podobně jako projekt Cesta ke kvalitě, může pomoci jen v určitých fázích. Setkali jsme se s tím, že školy si koupí Mapu školy, ale vlastně nevědí proč a co jim výsledky přinášejí. To ale není problém Mapy školy, ale škol, aby byly „pány své autoevaluace“.

* Jaký je váš přístup v projektu? Jak to školy chcete naučit?

Projekt obsahuje celou řadu aktivit: Připravili jsme ve spolupráci s Národním institutem pro další vzdělávání systematické vzdělávání koordinátorů autoevaluace. Máme již přes 200 proškolených účastníků kurzu. Vytváříme příležitosti pro vzájemné učení škol – konference, workshopy, vzájemné návštěvy i tzv. peer review, kdy se školy partnersky vzájemně hodnotí. Dále vytváříme různé podpůrné nástroje včetně poradenské činnosti. Nabídnuto bude školám třicet evaluačních nástrojů, ze kterých si školy mohou vybrat, které použijí. Neměly by použít všechny, to by také nebylo účelné. Důležité je, aby věděly, co chtějí, uměly si vybrat a uměly použít tak, aby je to posunulo zase o kousek dál. Veškeré aktuální informace mohou školy nalézt na webových stránkách projektu www.nuov.cz/ae.

* Školy tedy dostanou zdarma nástroj, ale musí si samy udělat testování. Je to tak?

Ano. Nástroje dotazníkového typu jsou vytvořeny na portále pro elektronické vyplnění. To chce od škol určitou počáteční časovou investici ve smyslu, zaregistrovat se na portál, zadat nutné vstupní údaje, vlastně mít i k dispozici počítačovou učebnu, pokud se jedná o dotazníky pro žáky. Připravujeme i verze pro písemné vyplnění a s následným přepisem dat. Přínos pro školu pak je ve fázi zpracování dat, protože škole jsou vygenerovány zprávy s výsledky automaticky a okamžitě. Důležité pak je umět si s těmito výsledky poradit. K tomu určitá doporučení taktéž vznikají, ale nemohou nahradit živou debatu nad výsledky např. v pedagogickém sboru.

* Dokážou tyto nástroje odhalit skutečně šikanu na škole?

Nenabídneme žádný takto citlivý nástroj na školní šikanu, resp. na její spolehlivé odhalení. Vytváříme ale dotazníky klimatu třídy, které mohou na určitá negativa ve vztazích žáků poukázat. Z výsledků bude možné vyčíst, zda se určitému problému více nevěnovat a třeba nepožádat o pomoc odborníka, který má už nějaký specializovaný nástroj či postup k odhalení šikany.

* Možná by bylo na místě říci, co může dobrá autoevaluace školám přinést.

To je nebezpečná otázka, abych nesklouzl do obecných a jednoduchých klišé. Odpovědi jednotlivých škol už se liší v určitých konkrétních detailech vázaných úzce na danou školu, na její specifika. V tom je kouzlo autoevaluace, že se týká vždy té konkrétní školy. Dovolím si tedy vyjádřit osobní přesvědčení. Za důležité pokládám, že téma kvality školy se stane tématem, o kterém jde na škole řeč, že se lidé společně baví, a zde třeba nejen učitelé spolu, ale i s rodiči a žáky (přeneseně např. prostřednictvím anket, dotazníků, třídních schůzek, …) o tom, jakou by chtěli mít školu a co pro ni každý může dělat. Pak se vynoří jaksi samo sebou otázka, jak zjistíme, že se nám to daří, a jak budeme případně korigovat své kroky. Jinak řečeno, jsem přesvědčen o tom, že tam, kde lidem o kvalitu skutečně jde, tak se jí začnou přibližovat.

* Ministerstvo oznámilo, že hodlá slučovat podřízené organizace. Myslíte si, že to nějak ovlivní váš projekt?

Já myslím, že ne. Náš projekt je realizován pod NUOVem společně s NIDV. Případné slučování by bylo v projektu spojeno opět se zvyšující se administrativou. Administrativa projektu je už teď zbytečně velká. Obecně každá neplánovaná administrativa odčerpává kapacitu na řešení věcných záležitostí. Při zvýšeném úsilí by to však nemělo mít na projekt vliv.

* Začátkem listopadu šel od ministra Dobeše na školy dopis, kde se mimochodem zmiňuje, že od nového roku nebudou autoevaluační zprávy pro školy povinností. Co si o tomto návrhu myslíte?

Předně je otázka, jak to pan ministr myslí, zda má být ze školského zákona vyjmuto vlastní hodnocení školy jako takové, jako princip rovnocenného hodnocení školy vedle pohledu České školní inspekce (§ 12 školského zákona), či že nebude vyžadován formální dokument zprávy o vlastním hodnocení školy jako součást povinné dokumentace (§ 28 školského zákona). S první variantou zásadně nesouhlasím, je to popření dosavadního vývoje, kdy se školy v nových demokratických podmínkách s vysokou mírou autonomie začaly učit pohybovat. Školy by byly vyloučeny z partnerského přístupu při hodnocení své činnosti. Pouze druhou variantu si dokážu představit snáze, ale přineslo by to jiné komplikace oproti těm, které se již nyní učí školy řešit při psaní zprávy o vlastním hodnocení školy. Aby to mělo smysl musely by se výsledky vlastního hodnocení školy ve větší míře promítnout do výroční zprávy školy, která je ale veřejným dokumentem. V každém případě tento nápad pana ministra nepokládám za dobrý.

* Domníváte se, že by školy měly nadále zájem se sebehodnotit, i kdyby to nebylo povinné?

Myslím, že by to bylo obdobné, jako se nám ukázalo v dotazníkovém šetření. Byly by školy, pro které by to smysl mělo, mnoho škol by na sebehodnoticí procesy rezignovalo. Na první pohled by zrušení povinnosti vlastního hodnocení mohlo být školám buď jedno, neboť by ho realizovaly stejně, nebo by změnu uvítaly, že by ho nemusely dělat. Na pohled druhý by však pro ty první školy ztratilo na vážnosti z externího pohledu včetně opodstatněnosti úsilí, které mu ve škole věnují. Navíc by se tím stát zříkal povinnosti podporovat tyto sebehodnoticí procesy na školách, a o to možná jde. Vedle toho se ukazuje, že jsou školy, které realizací z povinnosti dospěly k vnímání smysluplnosti a přínosu pro vlastní rozvoj. Šance pro tyto školy by byla ztracena.

***

PhDr. Martin Chvál, Ph. D. (1970)

Je hlavním manažerem projektu Cesta ke kvalitě. Spolupodílí se na výzkumech v oblasti vzdělávání na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání při Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 2006-2007 vedl Cermat. Předtím pracoval v mediální reklamní agentuře. Vyučoval a příležitostně vyučuje na Matematicko-fyzikální fakultě, Filozofické fakultě i Pedagogické fakultě UK. Oblastmi jeho zájmu jsou pedagogická evaluace, metodologie výzkumu, statistika. Je ženatý a má tři děti.